Poprvé, 4 měsíce od úrazu, jsem si troufla, vybavena kolenní ortézou a turistickými hůlkami, vylézt na jeden z mnoha kopců obklopujících naše průmyslové město. Chtělo to něco, co není až tak moc příkré (jako třeba po zelené na Javorový...Fuj! Ještě teď cítím svoje plíce...), něco, kde na vrcholu funguje výčep (odměna, ne?...), prostě něco pěkného. Tak jsem si řekla, že už fakt dlouho jsem nebyla na hraniční hoře Čantoryji, Šárka souhlasila a tak jsme vyrazily. Busem do Nýdku na náměstí a pak po červené nahoru.
Počasí bylo akorát, nahoře čepovali Radegast, seznámily jsme se s několika krásnými pejsky a jejich příjemnými páníčky, napásly se borůvek a na hřebeni cestou k rozhledně potkaly nejspíš několik stovek lidí!... (To ta lanovka z Polské strany - to si nahoru vyjedou i babičky a dědové v nedělních střevíčkách, maminky s kočárky... To byste museli vidět:o))))
Cestou nahoru se vždycky moc ráda otáčím za sebe...
Šárka a Oli u studánky...
A velké překvápko taktéž u studánky. Kdybychom šly už dolů, tak ten kolovrátek adoptuju!!!
Chápete to??? Jen tak si tam stál, trochu nemocný, ale tak strašlivě krásný a sám...
Nádhera detailů...
A v celé své kráse....
Potkaly jsme dvě louky kousek od sebe a na nich krásné náprstníky....
...bílé... růžové... tmavě růžové... fialkové... Nádherné....
Nejkrásnější úprava dřeva, co znám... Sníh, mráz, déšť, slunce....
Tam, na horizontu, čepička rozhledny na Velké Čantoryji....
Víte, v Beskydech je moc krásně....
